Naše další zastávka byla v místě Petitenget v oblasti Seminyak. Klasické letovisko se spoustou místních warungů (bistro/restaurace) i drahých restaurací, hotelů, obchodů a hlavně – INSTAGRAMOVÝCH kaváren. Kde si můžete dát třeba takovéto skvostné avocado espresso…. a pak si to po zbytek dne s bolestí bříška a studeným potem na čele vyčítat 🙂

Ubytování jsme zde sehnali přes airbnb v privátní vile, která vypadala na internetu fakt luxusně. 4 ložnice, 5 koupelen, bazén, střešní terasa s vířivkou a grilem. Za 400 Kč/os/noc, nekupte to! Ve skutečnosti byla už vilka trochu ojetá, s pachem zatuchliny a plísně, což jsme ale měli na Bali skoro v každém ubytování. V tom vlhkém podnebí není divu. Vířivka byl ve skutečnosti malý kulatý bazének bez víření a se studenou vodou. Něco jako ochlazovací bazének v sauně. Jen bez té sauny.

Ložnice byly spíš jen tři, protože v jedné byl jen malý japonský futon vhodný tak pro 2 děti nebo 1 HODNĚ ZAMILOVANOU dvojici – ani jedno jsme mezi sebou ani po zevrubném hledání nenašli, tak nám správce donesl aspoň další matraci. Každopádně jsme si užili bazén a jízdu na nafukovacím hovnu – ano, hovnu!!! nemusí být všude jen nafukovací plameňáci a jednorožci ne? a vzhledem k tomu, že 90% naší skupiny se z místní stravy potento… přišlo mi to nakonec jako docela tematické 🙂 a taky jsme ocenili, že vila má 5 záchodů.

Co se týká koupání, všude vám poradí kde najdete krásné pláže, já vám řeknu kde najdete ty hnusné. Abyste se jim mohli zdaleka vyhnout a neztráceli čas jako my. Jak pláž Pandawa v Uluwatu tak pláže v Seminyaku nás hodně zklamaly. Celou dobu velké vlny takže na plavání můžete zapomenout, na pláži i ve vodě  odpadky, zubožení psi a jejich výkaly a u pláže páchnoucí stoka. Takže po 4 nocích už jsme se celkem těšili na další přesun. Poslední ráno ve vile bylo ještě „zpestřené“ otřesy po prvním zemětřesení na nedalekém ostrově Lombok. Já jsem naštěstí nic nezaznamenala, v naší přízemní kobce byl puštěný stropní větrák, který hučel tak, že to přehlušilo i všechny otřesy budovy.

KOUZELNÉ VNITROZEMÍ – MĚSTEČKO UBUD

Z představy výletu do vnitrozemského Ubudu jsem úplně natěšená nebyla, protože znáte mě…. Prostě potřebuju ke štěstí moře. Nakonec ale Ubud velmi mile překvapil.

Je to kouzelné městečko plné designových kaváren, obchodů, hotýlků a penzionů umístěných v zahradách s typickou místní architekturou. Taky na každém kroku hezké spa salony s širokou nabídkou masáží, koupelí, kosmetických i vlasových rituálů za fajnové ceny. Takže Ubud si určitě dejte na seznam.

Když nás řidič vysadil i s kufry na hlavní ulici s tím, že dál už jet nemůže a nasměroval nás do úzké uličky, byli jsme trochu rozpačití a ještě víc pak, když jsme dle navigace došli před garáž, v jejíchž útrobách se mělo údajně nacházet naše další ubytování. Naštěstí garáží se jen prošlo a za ní byla krásná zahrada a příjemný hotýlek s bazénem a kouzelnou snídaní u zahradních stolečků. I tady ale naši skupinu pronásledovaly zažívací obtíže a někteří z nás odpadli úplně takže jsme se pak do Ubudu ještě jednou vrátili, abychom si ho užili v plné formě.

V Ubudu jsme si užili ještě dvě netradiční a pro mě nové zkušenosti – NÁVŠTĚVA MÍSTNÍHO ŠAMANA A RAFTING NA ŘECE V DŽUNGLI.

O šamanovi jsme se dozvěděli úplnou náhodou a domluvili jsme si hned návštěvu. České kartářky jsme už vyzkoušeli, šamana zatím ne. Já sice žádné zásadní téma řešit nepotřebuju, ale blog je blog a co bych pro vás neudělala 🙂  Šamanova rezidence bylo moc příjemné místo v klidné části Ubudu, opět s moc krásnou zahradou, v které zrovna probíhal kurz vaření indonéské kuchyně.

U šamana jsem strávila 30 minut. Budoucnost v cajku…vdám se a budu mít dítě; tak snad už je nějaký ženich na cestě, abychom to stihli. Pak mi šaman provedl sken čaker, na konci se zahleděl přímo do mého rozkroku a pravil: „Yeeees, very strong energy.“ Takže asi tak 🙂

Raftování bylo taky super. V základně jsme vyfasovali slušivé přilby, vesty a pádla. Aneb jak vypadat jako kretén snadno a rychle.

 

Pak jsme příjemnou procházkou mezi rýžovými políčky sestoupili po mnoha schodech dolů k řece, kde nás po čtyřech usadili do nafukovacích raftů, seznámili nás s pár základními pokyny pro jízdu a spustili na řeku. Já nejsem žádný velký vodák, poprvé jsem byla loni na Jizeře a to mi ještě zakázali pádlovat (čtěte zde) takže jsem upřímně obdivovala naše vysmáté průvodce, že se nebojí s takovými trdly vyrazit do peřejí. A to jsme ještě nebyli zdaleka tak marní jako vyjukaní Číňani na kolemjedoucích plavidlech.  Náš průvodce byl vysmátý opravdu hodně… nevím na čem frčí, ale chci to taky. Cesta po vodě vedla nádhernou krajinou kolem palem obsypaných kokosy, banánovníků, lián i vodopádů a taky nádherných reliéfů vytesaných do skály… bohužel ne vše se dalo stíhat nafotit. Pokud půjdete někdy na Bali raftovat, vemte si s sebou suché oblečení na převlečení, protože jak řekl pan kapitán – YOU WILL GET WET ONE HUNDRED PERCENT.

Při tom sestupu dolů k řece jsme v skrytu duše doufali, že výstupní místo se obejde bez schodů. Marně. Bylo jich 400. Takže už odpoledne jsem byla ze všech těch schodů a zážitků utahaná jak kotě. U mě nevídaný stav, který moje úhlavní cestovní parťačka komentuje slovy: „No néééé, ty jsi taky jednou konečně unavená???“ 🙂

Další den jsme už s naší úžasnou paní řidičkou Selly vyrazily na severovýchod a poslední část pobytu na jih. Čtěte zde.