Kdysi jsem bývala dámičkou, co nosí kostýmky a boty na podpatku a v kabelce má šminky a diář. Teď chodím v teniskách, na botě mám obtisklou blátivou psí tlapku, na oblečení tolik chlupů, že se by se z nich dal udělat nový pes a v kabelce nosím místo rtěnky sušený býčí penis a pískací hračky.

A víte co ? Jsem šťastnější o 1000%.

Po vlastním pejskovi jsem toužila snad od té doby co mi paměť začala sloužit. V 10 letech jsem si konečně na rodičích vyskučela psa, ovšem jediná verze, která u nás prošla, byl tehdy málo známý jorkšírský teriér. Denny s námi prožil krásných rozmazlených 13 let.

Kolem 30 začala moje touha po vlastním psovi opět sílit, ale pořád jsem zvažovala všechna pro a proti, hlavně vzhledem k mé tehdejší časově náročné práci, která zahrnovala i časté cestování. Nakonec jsem ale vyřešila i tohle a když už jsem denně seděla u internetu a prohlížela stránky útulků a chovných stanic, bylo jasné že dozrál čas k realizaci.

Můj život se s příchodem obou psích kluků obrátil vzhůru nohama. Dřív jsem žila jen prací, kariérou a čas trávila buď cestováním nebo procházkami po městě, v kině a obchodech. Kvůli psíkům jsem změnila práci, bydlení i celý život. Přestal pro mě být důležitý firmami oblíbený trojboj meeting-briefing-brainstorming, přestala jsem vidět smysl v tom, že mám trávit 12 hodin denně v kanceláři a chodit do práce i domů za tmy. Moonyho jsem si brala do kanceláře a když jsem se podívala pod stůl kde měl pelíšek a viděla ty jeho hnědé oči jak na mě koukají a ptají se když už vyrazíme do lesa, moje priority to od píky přeskládalo.

Můj první pejsek Moony je rhodéský ridgeback. Plemeno, které jsem si vybrala jak pro jeho ušlechtilou krásu, tak také pro jejich typickou osobnost, tento pes je zvyklý se sám rozhodovat. Už nespočítám, kolikrát jsem zrovna tuhle jejich vlastnost proklínala  a kolikrát jsem skřípala zuby a říkala si „jo holčičko, jestli chceš psa, který tě poslechne na slovo, měla sis pořídit německého ovčáka“. Původně jsem měla zamluvené jiné štěně, ale poslední večer před předáním pejska najednou zasáhnul osud a já i chovatelka jsme se shodly, že ten jediný pravý pro mě je Moony. Osud, intuice… nevím co to bylo. Moony se od začátku vyznačoval hlavně hyperaktivitou a neutuchajícím temperamentem, takže na výstavách se na něj lidi chodili dívat a dotazovali se zda mu nalévám hopsinkové víno. Moony nechodil, Moony jen běhal, lítal a skákal, nic jiného v repertoáru neměl.

Kolem 3. roku se naštěstí poněkud uklidnil a dnes je z něj důstojný a rozumný pan pes, který je mi naprosto oddaný a miluje mě celým srdcem a tak, jak mě už nikdy žádný chlap milovat nebude 

Jako druhý přišel do naší smečky brabantík Tango. I tuto rasu jsem našla víceméně náhodou když jsem hledala plemeno, které by dokázalo držet krok s ridgebackem na procházkách, u kola, ve vodě (to teda není tak těžké, protože Moony do vody nevleze kdežto Tango se od narození potápí a plave jak vydra). Chtěla jsem pejska, který bude dostatečně kompaktní, takže ho v případě potřeby popadnu a odnesu, což se mi taky už mnohokrát hodilo, pejska co neustále neštěká jak pominutý a nebyl by tak tvrdohlavý jako teriér. A jestli jsem si myslela, že vychovat ridgebacka bylo náročné a s malým pejskem to zvládnu levou zadní, Tango už mě asi tisíckrát vyvedl z omylu. Chovatelka mi radši předem nesdělila, že právě on jako jediný vylézal ze štěněcí ohrádky což žádné jiné štěně před ním ani nenapadlo a že i jeho temperament je značný  pravda, mělo mě varovat, že hned při první návštěvě mi vlezl až do kabelky a chovatelka mě uklidnila slovy „To buďte ráda, vidíte jak je shánčlivej“ 

Každopádně je Tango nesmírně akční, pohodový psík, který si z ničeho nic moc nedělá (bohužel tedy ani ze mě a mých výchovných pokusů), všechno ho baví a ze všeho má srandu. A navíc má ten nejvtipnější výraz ala „letenský gangster“.

Naše smečka je pro tuto chvíli kompletní, i když myšlenka na třetího čtyřnožce, který se samozřejmě bude jmenovat Cash, stále visí ve vzduchu.

Pobavte se našimi veselými příhodami, inspirujte našimi cestami a podělte se s námi o ty vaše.